Vzpomínám si, když jsem sháněla práci, když jsem dodělala zdravotní školu. Můj sen byl pracovat v lékárně, jenomže po mně ještě chtěli další nějaké vzdělání, že bych měla být prý farmaceut. Jenomže to jsem vůbec nevěděla. To mysleli opravdu vážně nebo si ze mě dělali jenom srandu? To jsem vážně nemohla vědět. Nejhorší na tom bylo, že jsem si potom jako uchazeč o práci v lékárně udělala opravdu velikou ostudu, protože jsem vůbec nevěděla, že musím mít nejenom zdravotnickou školu, ale taky vyšší odbornou školu farmaceutickou. Já jsem tohle vůbec nevěděla. A taky jsem to přiznala při pohovoru na farmaceuta.
Bylo mi opravdu trapně, protože ostatní lidé mě tam shodili a smáli se mi. A já sotva jsem se nerozbrečela a taky byla jsem velice nešťastná a taky zklamaná. Nechápu, jak se někdo může smát lidem, když se spletou anebo když něco neví. Já to opravdu nevěděla, i když tedy je pravda, že jsme si měla předtím zjistit více informací, než se někam na pohovor přihlásím. Bylo mi z toho úzko a já jsem si řekla, že se na tuto práci asi vykašlu. Jenomže postupem času jsem si řekla, že je na čase zase začít žít a najít si práci, kterou chci.
A proto jsem si řekla, že budu distribuovat léčiva jako tehdy můj otec. Můj otec totiž byl distributor léčiv a říkal mi, že je to opravdu krásná a záslužná práce. Že distribuce léčiv není jenom tak pro každého, že práce distributor léčiv si člověk musí zasloužit a musí taky za to být zodpovědný. A musí umět latinu a taky musí být zodpovědný za to, že rozváží léky a nejenom obyčejné zboží. Já jsem si řekla, že tato práce bude ideální pro mě a že mě opravdu hodně bude bavit, když navíc ještě budu jezdit dodávkou. A distribuce léčiv sebou obnáší taky hodně práce a odpovědnosti, kterou člověk musí mít. A ne jenom málo. Znám jen málo lidí, co pracuje s léky a říkají, že je to náročné.
